Produced by Miloslav Izar
Překlad rediguje
Svazek I.
Přeložil H. JAROŠ.
Tiskem a nákladem J. Otty.
V dalekých krajích Sibiře, uprostřed stepí, hor aneproniknutelných lesů vyskytují se zřídka malinká města s jednímnebo nanejvýš se dvěma tisíci obyvatelů, dřevěná to, neúhlednáměsta se dvěma chrámy, jedním ve městě, druhým na hřbitově, apodobná více k slušné vesnici pod Moskvou než k městu. Bývajíobyčejně hojně opatřena policejními hejtmany, komisary aostatními podřízenými policejními dozorci. V Sibiři vůbec přesto, že je tam zima. jsou úřady neobyčejně teploučké. Lid tamní jeprostý, nenačichlý liberálností; pořádky staré, pevné, staletímiposvěcené. Úředníky, kteří právem hrají úlohu sibiřské šlechty,jsou buď tuzemci, zakořenělí Sibiřáci, anebo rodáci z evropskéhoRuska, zejména hlavních měst, kteří se dali přivábiti přídavkem kslužnému, dvojnásobnou náhradou cestovného a svůdnými nadějemi dobudoucna. Ti z nich, kteří umějí řešiti hádanku života, zůstávajískoro všichni v Sibiři, rádi se v ní usazují a zapouštějí pevněkořeny. Za to později nesou bohaté a sladké ovoce. Jiné však,lidi to lehkomyslné, kteří neumějí řešiti hádanku života, Sibiřbrzy omrzí a před nimi vzniká tesklivá otázka: Proč jen sempřijeli? Nemohou se dočkati, kdy vyprší zákonitá lhůta úředníhopobytu v Sibiři, totiž tři léta, a jakmile uplynula, ihned senamáhají, aby byli převedeni na jiné místo, vracejí se do svéotčiny, spílají Sibiři a tropí si z ní žerty. Avšak neprávem: vSibiři může býti člověk blaženě živ nejen jako úředník, nýbrž ivzhledem k mnohým jiným okolnostem. Podnebí jest výtečné; je tammnoho neobyčejně bohatých a pohostinných obchodníků; mnohonevšedně zámožných jinorodců. Dívky kvetou růžemi a jsousvrchovaně mravny. Pernatá zvěř lítá po ulicích a sama přiletujek lovci. Šampaňského vypije se tak mnoho, že neuvěříte. Kaviár jeku podivu. Úroda v některých místnostech přináší patnáct zrn zjednoho… Vůbec země požehnaná. Jest pouze zapotřebí, aby jíčlověk uměl užiti. A v Sibiři jí užívati umějí.
V jednom z takových veselých, sebou spokojených městeček sroztomilým obyvatelstvem, jehož památka nevymizí z mého srdce,setkal jsem se s Alexandrem Petrovičem Gorjančikovem, tamnímosadníkem, rodilým šlechticem a statkářem z evropského Ruska,odkudž pro vraždu své ženy byl odeslán na Sibiř, kde konal nucenépráce jako trestanec druhé třídy, a když uplynula zákonem muvyměřená desetiletá lhůta trestu, stal se osadníkem ve městečkuK., kdež pokorně a tiše trávil ostatek svého života. Domovsképrávo měl vlastně v jedné volosti*), sousedící s městem, alebydlel ve městě, kde se mu naskytovala možnost, opatřiti sitřebas jen skrovnou výživu vyučováním dětí. V sibiřských městechčasto se setkáte s učiteli, bývalými trestanci; jimi nepovrhují.Vyučují hlavně francouzskému jazyku, bez něhož se člověk neobejdev běhu života, o němž by však bez nich ve vzdálených krajíchSibiře neměli ani ponětí.
Poprvé jsem se setkal s Alexandrem Petrovičem v domě jistéhostarého, zasloužilého a pohostinného úředníka Ivana IvanovičeGvozdikova, jenž měl pět velice nadějných dcer různého stáří.Alexandr Petrovič jim dával hodiny čtyřikrát za týden, po třicetikopejkách stříbra za hodinu. Jeho zevnějšek obrátil k sobě moupozornost. Byl to neobyčejně bledý, hubený člověk, ještě nestarý, asi třicetipětiletý, malinký a slaboučký. Oblečen bývalvždycky velmi čistě po evropsku. Dali-li jste se s